Aneb jak to všechno začalo...
Protože jsem z ANTIpejskařské rodiny všechno mi skrz psy jde velmi těžko...
A taky že mě naši vidí jako že mě něco týden baví a pak mě to omrzí je ještě horší na sehnání různých věcí jak pro mě tak pro psy. Psa jsem si přála od malička snad už od mých 4 let. Nikdo z příbuzných se tak o psy nezajímá jako JÁ. Každým rokem jsem na dopisu pro ježíška měla před celou stránku PEJSKA a k tomu různé psaníčka nikdy jsem nechtěla nic jiného, až jednou když mi bylo pět pejska jsem se dočkala mé první úžasné ohromení vykouzlila fenečka kokršpaněla Elinka která se v tu dobu stala pro mě vším. Avšak všechna radost jednou končí, tak nastala druhý týdnem co jsme fenku měli byla jsem u tety na vánočních prázdninách samozřejmě bez Elinky, měla jsem ohromnou radost když jsem slyšela že naši jsou už venku a čekají na mě. A jak už to bývá byli tam bez NÍ pořád jsem se ptala kde je a k neuvěření mi naši řekli že je pryč.. Nevěřila jsem jim to ale přesvědčení padlo doma kde nikdo nebyl- bylo mi řečeno že jí prodali nějaké staré paní do Písku. V tu dobu jsem naše začala nenávidět pořád jsem nadávala že mi vzali všechno co jsem měla tu radost, ten smích, ty chvíle s Ní... Na nedlouho jsme se přestěhovali do Chrudimi tak jsme žili asi tak tři roky a pak se začalo uvažovat o pořízení rodinného domu a protože jsem kvůli mému šílenství po psovi si hrála s psími plyšáky jako že jsou živí ale neuvěřitelným způsobem.. naši na to hodně spěchali :D Až tedy jsme se dočkali a přestěhoval se do Lukavice kde byl ohromný barák a té době ošklivá zahrada :D stěhování probíhalo nějak na podzim v tu dobu jsme hodně na baráku pracovali a naši na nás neměli moc času takže jsem se o brášku musela postarat já :) přímo v těch vánocí jsem už věděla že to projde a sen si konečně splním, když nastal ten slavný onen večer a my už rozbalovali dárky pejsek nikde totálně jsem se rozbrečela a když to naši viděli tak taťka šáhl do stromečku a vytáhl dopis.. ubulené dceři ho podal, já si ho přečetla a s ohromným brekem jsem běžela dolů v ohromným pantoflích mého táty bylo řečeno že bude v sušárně ale tam byla veškerý výbava a pelech s miskami plným jídlem a pitím.. ty hrozné slzy se vrátily ale pak pro naději jsem otevřela druhé dveře do kotelny.... seděl tam malý čistý, bílý ohromený labradorek který byl znám pořádně vyděšenej ale byl to on :) můj konečně vysněnej. Po několika letech všeho možného Miki začal utíkat a mě protýkal písek mezi prsty aneb nevěděla jsem co sním v mých 9 letech to bylo trochu pochopitelné ale naši tu zodpovědnost schazovali na mě takže jsem si nakoupila knížky a žačla cvičit a bez úspěchů. Topila jsem se v neuvěřitelné netrpělivosti které jsem totálně propadala a prohlásila jsem že chci nového psa! prosila jsem asi 2 roky a našim došla trpělivost a řekli ANO a protože není nikdy nic dokonalé bylo zde i nějaké ALE chtěli malého psa! co nepelichá! a to bylo vše, chtěla jsem parsonka ale ten se jim nelíbil, chtěla jsem bulteriéra ale ten se jim taky nelíbil... a došlo čirou náhodou na cotonka ale ten se nelíbil mě !!! ale časem ta oheznost k němu ustoupila a já řekla že ANO nakonec jsme si jeli pro Ellinku do Prahy a od té doby máme dva psy Mikiho a Ellu a časem jsem si uvědomila že nikdy není pozdě začít se starým psem cvičit a Mikiho po čtyřech letech naučila přivolání.